[BDSM Povídka] Martina III

Neměla ponětí o čase. Netušila, jak dlouho stála na nataženém řetězu, na špičkách, v lodičkách. Možná to byla hodina, možná hodiny tři, možná jen několik desítek minut…

Když se dveře znovu otevřely, dovnitř vešli tři muži. Filip, ten svalnatý a ještě jeden, který byl hodně vysoký, s rukama jako silné větve. Stáli před ní v kuklách a Martina měla pocit, že pod nimi mají samolibé úšklebky.

Povolili řetěz a sundali vůbec vše, čím byla spoutána. Vyčerpáním klesla na zem k jejich botám. Chvíli jen ztěžka dýchala a třásla se. Takto ji nechali sotva pár desítek vteřin. Pak přišel ostrý příkaz od Filipa. Rozkázal jí, ať se zvedne na kolena. Nedokázala to.

Ten vysoký odešel stranou a vrátil se s důtkami. Silný si vzal bič a Filip rákosku. Ostře zopakovali povel, ale Martina neměla vůli a sílu zvednout se. Bič ji švihl přes stehno až vyjekla. Potom jí někdo obešel, asi ten silný. Jeho ruce ji drsně zvedly za boky nahoru, takže ramena a kolena měla u země, ležela na prsou a na tváři, ale zadek měla vyšpulený nahoru. Silné ruce roztrhly její kalhotky. Martina ani nedýchala.

Ten vysoký ji položil podrážku vojenské kanady na hlavu. Silný Martině spoutal ruce železnými pouty. Filip přešel za ni a cítila, jak rákoskou lehce jezdí po jejích hýždích a stehnech. Hrál si s ní několik minut, než začal rákoskou čím dál drzeji mířit k její vagíně. Když potom lehoučce přejížděl rákoskou po pyscích, bylo to jako slastné mučení lechtáním.

Martina vzdychala a chtě nechtě vrtěla prdelkou ze strany na stranu. Filip jí rozkázal, ať se ani nehne, ale zároveň ji rákoskou lechtal čím dál drzeji. Nedalo se to vydržet. Když se Martina zavrtěla poprvé, nastala výstražná pauza, kdy se jí rákoska chvíli vůbec nedotýkala. To se opakovalo ještě jednou. Když se ale Martina zavrtěla potřetí, Filip jí dost tvrdě švihl přes půlky.

Vykřikla bolestí, což způsobilo, že tlak podrážky na její hlavě zesílil a zároveň ji na záda a paži dopadly rány důtek a biče. Výprask přišel pokaždé, když se pohnula nebo vykřikla. Dokola a dokola, rána za ránou, výprask za výpraskem.

Martina pochopila pravidla téhle hry až když měla kůži od výprasku úplně rudou.

Kdyby se jí to jistým způsobem nelíbilo, byla by bojovala, ale takhle… Bolest si užívala. Poznávala hranice toho, co je jí příjemné a nacházela rozkoš v tom, že tři silní muži uzpůsobovali intenzitu výprasku jejím reakcím. Nemohla říct, že by nebyli drsní a jejich chování hodně hrubé, ale byla si jistá, že zvrácení sadisti to nebyli.

Hůř nesla degradaci a ponížení než fyzickou bolest, ale zároveň cítila tolik vzrušení, že od nich chtěla víc. Zatím ale dostávala jen výprask. Důtky, bič, rákoska. Stále dokola, dokud nevydržela nekřičet a nehýbat se — když snesla několik po sobě jdoucích výprasků bičem, rákoskou a důtkami, aniž by se pohnula nebo vykřikla, výprask ustal.

Filip řekl, že je čas na odměnu, protože Martina při výprasku ukázala chápavost. Martina by se rozplynula blahem, kdyby to neřekl tak tajemným a dvojznačným hlasem. Byla unavená, vzrušená, stále ještě překvapená, lehce vyděšené, bolavá… Měla v sobě chaos a touhu, ocitla se tam, kde vždy toužila být. Výprask už nepokračoval. Rákoska, důtky a bič byly uklizeny.

Pak přišla její odměna.

Pokračování příště.