[BDSM Povídka] Tajná společnost CLINIC 2.část

(následující text je samozřejmě pouze smyšlenou erotickou povídkou, AI foto)

Viktor byl připoután v křesle společnosti „Clinic“. Neměl na výběr, klinik pouta opatřená magnetickými zámky ho držela na místě. Ústa mu vyplňoval velký roubík s kuličkou, který mu Marta dotáhnula pevným řemenem okolo hlavy. Tlak řemenu mu držel bradu v nepřirozené poloze. Sledoval, jak jeden z mužů otevírá hliníkový kufřík a vytahuje injekční stříkačku s čirou tekutinou. Elena, která celou dobu stála u dveří, jen chladně přikývla.

„Clinic je víc než jen skupina lidí, kteří mají rádi BDSM,“ řekla Elena do ticha, které přerušovalo jen pípání přístrojů a šramotění dvojice mužů. „Považoval jsi nás za hru na moc a podřízení. Ale my si na autoritu nehrajeme. My ji definujeme. Je to nový model společnosti, kde je každý přesně tam, kde má být, a kde je absolutní poslušnost odměňována tím nejvzácnějším: pocitem, že už za sebe nemusíš rozhodovat. Gratuluji ti, Viktore. Právě jsi úspěšně prošel výběrovým řízením. Teď už jsi náš a nenaděláš s tím vůbec nic. Netvař se tak na mě. Přesně to jsi podepsal při své první návštěvě tady, pamatuješ? Škoda, že tě přes ten roubík není slyšet.“

Marta mu přiložila k ústům dýchací masku. Viktor se pokoušel bránit, ale popruhy nepovolily ani o milimetr. Clinic používalo velmi kvalitní BDSM vybavení. Kňučení do roubíku bylo to jediné, co mu v tu chvíli zbývalo. Snažil se zadržet dech, ale dlouho to nevydržel a nadechl se plynu, který proudil do masky. Cítil, jak se mu do žil rozlévá chlad. Poslední, co viděl, než se svět začal rozmazávat do odstínů šedi, byl monitor na zdi, kterého si předtím nevšiml. Byl na něm seznam jmen. Mezi nimi viděl lidi ze svého okolí – svého šéfa, souseda, i tu usměvavou servírku z kavárny, kam chodil každé ráno. Vedle každého jména byl status. U jeho jména právě teď blikalo červené: AKTIVOVÁN.

Viktor se probudil ve své posteli. Slunce prosvítalo skrze žaluzie a v dálce slyšel ruch ranního města. Všechno vypadalo normálně. Hlava ho nebolela, na těle neměl jedinou modřinu. Přejel si rukou po obličeji – žádný roubík, žádná pouta. Nic ho netačilo.

„Jenom sen... šílený, živý sen,“ zamumlal si pro sebe. Vstal, došel do kuchyně a mechanicky začal připravovat kávu. Všechno bylo na svém místě. Když však sáhl po hrnku, jeho pohled sklouzl na zápěstí. Náramek společnosti Clinic tam nebyl, ale pod kůží na zápěstí cítil malou, tvrdou bulku.

V tu chvíli mu pípl telefon. Přišla mu nová zpráva z neznámého čísla. Neobsahovala žádný text, jen jedinou fotografii: detailní záběr na jeho vchodové dveře, pořízený zevnitř jeho bytu přesně z místa, kde teď stál - před pěti minutami. Pod fotkou se po chvíli objevilo: „Dobré ráno, Subjekte 09. První úkol na tebe čeká v kanceláři. Clinic tě sleduje s láskou.“

Viktor se podíval do zrcadla a ke svému zděšení zjistil, že se usmívá. Nebyl to jeho úsměv. Byl to výraz naprostého, klidného odevzdání. Chtěl křičet o pomoc, ale jeho tělo ho neposlouchalo. Jaký úkol ho asi čeká? A udělá ho proti své vůli stejně, jako se teď proti své vůli usmál?