[BDSM Povídka] Tajná společnost CLINIC 1.část

(následující text je samozřejmě pouze smyšlenou erotickou povídkou, AI foto)

Budova bývalého sanatoria pro pacienty voněla jako starý papír. Pro Viktora to byla už třetí návštěva společnosti Clinic. Narazil na ní, když hledal na internetu kvalitní bdsm eshop. Teprve dnes večer, když kráčel polorozpadlou chodbou v doprovodu ozvěny vlastních kroků, došlo mu, jak dokonale izolované toto místo je.

Společnost „Clinic“ nebyla jen skupina; byla to instituce bez právní subjektivity. Každý druhý čtvrtek v měsíci se v křídle B této opuštěné kliniky rozsvítila tlumená světla a vzduch se naplnil vůní latexu a zvukem autoritativních příkazů.

Viktor vstoupil do místnosti 402, které se v rámci společnosti říkalo „Příjem“. Za masivním dubovým stolem seděla Elena, jedna ze zakládajících členek. Na sobě měla doktorský bílý plášť, který podivně kontrastoval s jejími vysokými koženými botami a ledovým pohledem.

„Viktore,“ oslovila ho bez emocí. „Dnes nebudeme hrát scénář ‚Vězeň‘ - dnes postoupíme ke scénáři ‚Katarze‘. Máš u sebe svůj náramek s čipem?“ Viktor přikývl a ukázal na zápěstí. Společnost Clinic byla proslulá svou technologickou precizností. Žádná náhodná improvizace – vše bylo zaznamenáváno a analyzováno.

„Dnes bude tvou průvodkyní Marta,“ pokračovala Elena a začala cosi vyťukávat do tabletu. „Běž tudy,“ prohlásila a pokynula mu rukou do otevřených dvěří.

Marta na něj čekala v bývalém operačním sále. Místnost byla sterilní, vyčištěná od prachu, s jediným polohovatelným křeslem uprostřed. Když Viktor ulehl, Marta mu kolem hlavy upevnila senzory. Poté vzala klinik pouta a utáhla mu je pevně okolo zápěstí a kotníků. Pečlivě je zajistila pomocí magnetických zámků.

„Nové pravidlo, Viktore,“ zašeptala mu do ucha. „Dnes budeme testovat tvou loajalitu ke spolku. Vše, co od teď uslyšíš, je součástí tvé nové identity. Zapomeň na Viktora. Jsi Subjekt 09.“

Hra začala. Ale něco bylo jinak. Obvykle následovala série psychologických dotazů a lehkých trestů za nesprávné odpovědi. Tentokrát však Marta začala předčítat detaily z jeho skutečného života – výpisy z jeho bankovního účtu, jména jeho kolegů v práci, přesné znění e-mailu, který poslal své matce před dvěma dny. „Jak to všechno víte?“ vyhrkl Viktor a pokusil se zvednout, ale klinik pouta na křesle, které dříve považoval za pouhou rekvizitu, se s jeho pohybem utáhly.

„Otázky pokládám já,“ odsekla Marta. „A Clinic ví všechno, co jí Subjekt dobrovolně odevzdá. Při podpisu vstupní smlouvy jsi nám dal přístup ke svému digitálnímu otisku. Myslel jsi, že je to jen součást atmosféry, že?“

Viktor cítil, jak se mu zrychluje tep. Podíval se na monitor nad sebou. Viděl tam grafy svého srdečního rytmu, ale pod nimi běžely sloupce kódů, které mu nic neříkaly.

„Jsi ideální kandidát, Viktore. Tvá ochota se podřídit autoritě v kontrolovaném prostředí z tebe dělá perfektní stavební kámen pro to, co přijde dál.“ Dveře sálu se otevřely a do místnosti vstoupili dva muži v civilních oblecích. Nebyli to členové komunity. Neměli masky ani bičíky. Měli v rukou kufříky.

„Chci odejít,“ řekl Viktor pevným hlasem, ačkoliv se mu třásly ruce. „Končím. Používám safe word. Smaragd. Slyšíte? Smaragd!“

Marta se k němu sklonila a jemně mu pohladila tvář. „To slovo už v našem systému neexistuje, milý Subjekte 09. Vymazali jsme ho z protokolu před patnácti minutami. Teď už neexistuje únik,“ řekla a ze skřínky vytáhla roubík s kuličkou, který mu vložila do úst a utáhla řemínek okolo hlavy.