[BDSM Povídka] Stěhování Dominy 5.část

( Text je pouze smyšlenou erotickou povídkou od reálného člověka. Fotka je AI )

Kovové očko na mém obojku zachrastilo pokaždé, když Radka škubla za karabinu vodítka. Šel jsem po kolenou za ní po studené vinylové podlaze, zadek stažený, ramena zkroucená za zády v neúprosném sevření, a jediné zvuky, které se z mých úst draly ven, byly tlumené vzdechy narážející na roubík v mých ústech. Zápěstí mi držela těžká pouta a já moc dobře věděl, že bez speciálního magnetu se ze sevření nepohnu ani o píď. Radka šla přede mnou ladným, pomalým krokem. Její boky se vlnily jen pár centimetrů od mých očí a já byl v té podřízené pozici odkázaný jen na sledování jejích nohou.

Zavedla mě do suterénní části vily, kam vedlo točité schodiště. Tady bylo šero a vzduch voněl čerstvou omítkou, leštidlem na dřevo a pronikavou vůní pravé kůže. Rozsvítila tlumená světla s teplým červeným podtónem. Místnost, která se přede mnou otevřela, byla hotovou svatyní dominance.

Zatímco nahoře v přízemí byl elegantní přijímací salon pro konverzace a jemnější praktiky, tohle podzemí bylo koncipováno jako kobka. Radka zastavila a otočila se ke mně. Lehce trhla vodítkem nahoru, abych zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

„Tady to je, můj milý,“ zašeptala a v hlase měla onu směsici mrazivé autority a spalující smyslnosti, která mě spolehlivě doháněla k šílenství. „Tady bude probíhat tvůj výcvik. Když jsem tenhle prostor navrhovala, musela jsem hodně přemýšlet, kde koupit bdsm pomůcky, které by snesly i ten nejtvrdší režim a zároveň neztratily na luxusu. Běžný obchod ti nabídne jen hračky na jedno použití. Jenže já objevila kvalitní bdsm eshop, kde berou věci přímo od specializovaných sedlářů a zámečníků z Německa a Anglie. Každý nýt, každý ocelový kroužek i šev musí udržet dospělého chlapa. Podívej se kolem sebe.“

Rozhlédl jsem se, nakolik mi to pevně utažený postroj na hlavě dovoloval. Uprostřed místnosti stála těžká čalouněná konstrukce. Byla to masivní lavice na trestání z tmavého ořechu, osazená po stranách koženými manžetami. U stěny se tyčil vysoký dřevěný kříž ve tvaru písmene X, lakovaný do matné černé barvy, a v rohu stála těžká ocelová klec, jejíž mříže působily tak bytelně, že by udržely i divokou šelmu.

Radka mě dovedla přímo k lavici. Pustila vodítko, které se s tichým cinknutím svezlo na zem.

„Lehni si břichem na lavici. Hned,“ poručila.

I se spoutanýma rukama za zády a znehybněnou čelistí jsem se namáhavě nasoukal tělem přes polstrovaný profil. Hrudník mi dosedl na měkkou kůži a nohy mi bezmocně visely dolů. Radka okamžitě přistoupila z boku. Pevně mi chytila nohy a přitáhla je k úchytům. Těžké kožené řemeny mi nekompromisně zafixovaly obě nohy k nohám nábytku. Byl jsem zcela roztažený, znehybněný a vystavený její vůli v pozici, kde jsem nemohl udělat vůbec nic.

V tu chvíli Radka sáhla do kapsy svých přiléhavých legín a vytáhla magnetický klíč. Přiložila jej k mým zápěstím a mechanismus cvaknul. Moje ruce byly volné, ale než jsem stihl vůbec pohnout prsty, abych si ulevil, chytila mi zápěstí a přitáhla je k předním okům lavice, kde je zafixovala dvojicí širokých popruhů. Měl jsem tělo dokonale napnuté.

Radka přešla k dřevěnému stojanu, kde visel celý arzenál trestacích nástrojů. Prsty přejížděla po jednotlivých rukojetích a vybírala.

„Víš, Petře... smlouva, kterou jsi podepsal, nebyla žádná hra na papíře. Vzal jsi na sebe roli, která tě naučí absolutní odevzdanosti. Musíme nejprve omezit tvůj zrak. Když nevidíš, odkud rána nebo pohlazení přijde, tvé smysly se zbystří.“

Vrátila se ke mně a v ruce držela těžký kus tvarované černé kůže bez jakýchkoliv průzorů pro oči. Byla to deprivační kukla, zevnitř polstrovaná sametem a vzadu opatřená soustavou drobných šněrovacích dírek a visacím zámečkem. Přetáhla mi ji přes hlavu. Svět kolem mě rázem zčernal. Zůstala jen tma, pach leštěné kůže, můj vlastní zrychlený dech, roubík a zvuk jejích kroků na podlaze.

Byl to šílený pocit. Neviděl jsem vůbec nic. Každý zvuk v místnosti se znásobil – vrzání kůže, šelest jejího oblečení, tiché cvaknutí kovu o kov.

„Poslouchej mě velmi pozorně,“ ozval se její hlas z bezprostřední blízkosti mého ucha. Její dech mě pošimral na spánku. „Začneme zlehka.“ Ucítil jsem, jak mi stahuje džíny dolů přes hýždě až ke kolenům. Chladný vzduch okamžitě vyvolal husí kůži. Pak se rozhostilo ticho. Absolutní, drásavé ticho, během kterého jsem napjatě čekal, co přijde. Srdce mi bušilo tak zběsile, až jsem měl pocit, že mi prorazí hrudní koš.

Svištivý zvuk prořízl vzduch dřív, než jsem stačil zareagovat. Ostrý, těžký úder dopadl přesně přes mé půlky. Nebyla to lehká plácačka jako nahoře v obýváku. Tohle byl poctivý, pletený kožený bič. Ostrá palčivá bolest projela mým tělem jako blesk a já se v pase prohnul. Do roubíku jsem ze sebe vydal hluboké, přidušené zaúpění.

„Klid,“ pronesla klidným, až něžným tónem a vzápětí jsem ucítil její teplou dlaň, jak hladí přesně to místo, které před vteřinou zasáhl bič. Ta kombinace ostré bolesti a teplého konejšivého doteku byla neuvěřitelně návyková.

Druhý úder přišel z druhé strany, stejně přesný a neúprosný. Znovu jsem zaúpěl do roubíku a napjal celé tělo proti popruhům lavice. Kůže na hýždích hořela, ale v hlavě jsem měl naprosto prázdno. Všechny starosti z práce, minulé vztahy, pochybnosti i každodenní rutina se v té černočerné tmě za kuklou rozplynuly. Existoval jen Radčin hlas, její doteky a tahle absolutní, očistná bolest.

„Jsi vnímavý, Petře,“ zašeptala, zatímco mě její prsty pevně stiskly za zadek a pak sjely níž, mezi má stehna, kde zkontrolovaly mou reakci. Když nahmatala mou tvrdost vzpínající se navzdory bolesti a spoutání, tiše a samolibě se zasmála. „Vidím, že tvé tělo přesně ví, co potřebuje. Zvykej si. Tohle je tvůj nový svět a já jsem tvůj jediný středobod.“

Položila bič na odkládací stolek a já slyšel, jak si přisunula nízkou stoličku těsně k mé hlavě. Rukou mi začala pomalu, rytmicky masírovat šíji a ramena, pomáhajíc mému ztuhlému tělu uvolnit se z prvotního šoku. Věděl jsem, že dnešní noc bude ještě hodně dlouhá a že se z této místnosti jen tak nedostanu – a poprvé v životě mi to ani v nejmenším nevadilo.