[BDSM Povídka] Milionář otrokem 18.část

(následující text je samozřejmě pouze smyšlenou erotickou povídkou)

Tma pod maskou zapříčinila, že jsem po pár minutách ztratil jakoukoliv představu o tom, kde končí moje tělo a kde začíná okolní prostor. Jediným pevným bodem v mém vesmíru byl chladný kov mříží klece, ke kterému mě nekompromisně poutala ta nová medicínská klinik pouta. Moje zápěstí i kotníky byly zafixované v širokých popruzích a každý sebemenší pokus o úlevu okamžitě narazil na neúprosný odpor. Cítil jsem, jak se mi popruhy zařezávají do kůže, ale magnetický zámek na každém z nich mi jasně dával najevo, že pro mě neexistuje žádná cesta ven.

Čelist mi dřevěněla. Nafouknutý roubík mi kompletně vyplňoval ústa a nutil mě polykat sliny v hrozně nepřirozeném rytmu. Na prsou mě neustále pálily svorky na bradavky a tenký řetízek, který z nich visel, při každém mém nadechnutí jemně brnkal o mříže. V tom hrobovém tichu suterénu horské chaty se mým jediným společníkem stal tlukot vlastního srdce a hluboké, sípavé nádechy skrze latex.

Netušil jsem, jak dlouho jsem tam takhle klečel. Mohly to být desítky minut, ale stejně tak dobře i několik hodin. Moje kolena na tvrdé podlaze pomalu ztrácela cit. Ten strašný rozpor mezi fyzickým utrpením a absolutním psychickým odevzdáním mě ale přiváděl k šílenství. Můj pás cudnosti držel můj rozkrok v ocelovém sevření, a i když se tělo pod vlivem té naprosté senzorické deprivace toužilo vzrušením prohnout, pás jakýkoliv náznak erekce okamžitě utnul už v zárodku. Byl jsem milionář, chlap, co v běžném životě podepisoval smlouvy za miliony a rozhodoval o osudech stovek zaměstnanců. A teď jsem tu klečel jako naprosto bezmocné zvíře, které čeká, až se jeho majitelé dopijí kávu.

Konečně se nad mojí hlavou ozvaly kroky. Těžké kovové dveře suterénu se s hlasitým skřípěním otevřely a do místnosti vtrhl závan čerstvého vzduchu, který jsem okamžitě ucítil i přes gumu masky.

„Podívejme se na něj, stále drží přesně tak, jak jsme ho tu nechali,“ ozval se Moničin pobavený hlas. Slyšel jsem, jak její vysoké podpatky rytmicky klapou po podlaze, jak se přibližuje ke mně.

„Tyhle medicínské popruhy jsou prostě dokonalé,“ pronesla Martina a já ucítil, jak mi na záda dopadla její chladná dlaň. „Když má popruh magnetický zámek, otrok velmi rychle pochopí, že veškeré škubání je naprosto zbytečné. Že jo, Matouši?“

Samozřejmě jsem nemohl odpovědět. Skrze gumovou kouli v ústech ze mě vyšlo jen zakňučení.

„Moniko, myslím, že ho pro dnešek propustíme z izolace. Máme pro něj přece ty nové úkoly,“ řekla Martina. Vzápětí jsem uslyšel kovové cinknutí, jak Petr přiložil speciální magnetický klíč k zámkům na mých rukou.

Cvak. Cvak. Popruhy na zápěstích se uvolnily a moje paže bezvládně padly podél těla. Petr mi okamžitě odemkl i kotníky. Moje nohy byly tak neuvěřitelně ztuhlé, že bych bez jeho hrubého sevření na ramenou okamžitě přepadl na stranu. Petr mě vytáhl na nohy a donutil mě udělat pár vrávoravých kroků doprostřed suterénu.

„Abychom viděly, jak se u toho tvůj obličej bude tvářit, trochu ti ulevíme,“ zasmála se Monika. Ucítil jsem, jak mi zpoza hlavy rozepíná popruh roubíku a vytahuje mi z úst tu masivní gumu. Moje čelist byla tak křečovitě sevřená, že jsem nemohl ani pořádně pohnout rty. Hned nato mi Monika jedním rychlým pohybem přetáhla přes hlavu mou latexovou masku.

Ostré světlo zářivek mě okamžitě bodlo do očí. Divoce jsem mrkal a trvalo mi několik vteřin, než se mi pohled vyjasnil. Přede mnou stála Monika s Martinou, obě v těch svých lesklých černých kombiné, a na tvářích měly zlověstné úsměvy. Petr stál kousek za nimi a v ruce držel můj telefon, který mi včera vzali.

„Takže, Matouši,“ začala Monika a vzala si od Petra můj telefon. „Tenhle víkend v horách ti měl ukázat, kde je tvoje skutečné místo. Ale tvůj otrocký život nekončí tím, že v pondělí odjedeš do své kanceláře. Právě naopak. Tvoje peníze teď budou sloužit našim potřebám.“

Otočila displej telefonu ke mně. Na obrazovce svítil otevřený prohlížeč a na něm jakýsi luxusní, fetish eshop.

„Do příštího pátku máš za úkol projít tuto sekci,“ pokračovala Martina a prstem poklepala na displej. „Objednáš tam pro nás kompletní novou sadu popruhů pro těžkou fixaci, další klinik pouta na zakázku a jeden masivní ocelový pranýř, který se nám sem do suterénu bude skvěle hodit. Samozřejmě to celé zaplatíš ze své firemní karty.“

„A to není všechno,“ dodala Monika se sladkým, ale nesmírně krutým úšklebkem. „Tvůj pás cudnosti zůstane zamčený i v práci. Klíče od tvého rozkroku si nechávám já v tomhle trezoru. Každý večer mi pošleš fotografii, abych viděla, že jsi hezky zamčený. Pokud tam uvidím jediné pochybení, příští víkend tě s Petrem zavřeme do téhle klece na celých sedmdesát dva hodin bez jídla a v té nejtěsnější kukle, jakou u máme. Je ti to jasné, otroku?“

Pohlédl jsem na obě své krásné a neúprosné Paní. Moje hrdost byla totálně zničená, ale hluboko v nitru jsem cítil ten šílený, pulzující proud čisté rozkoše z toho, že můj život má konečně jasný řád a že patřím jim.

„Ano, Paní,“ vydechl jsem chraptivě a sklopil zrak k podlaze.