[BDSM Povídka] Femdom Madam Evot 13. část

(následující text je samozřejmě pouze smyšlenou erotickou povídkou, foto AI)

Výcvik na dvorku

Po této instruktáži se oba manželé začali bavit mezi sebou o stavbě nějaké pergoly a mne si nevšímali. Bylo to od nich ďábelské. Vzpamatovával jsem se z bolesti, kterou mi způsobil elektrický obojek a bojoval sám se sebou. Nechtěl jsem, aby se bolest opakovala, ale můj zrak stále přitahovala sklenička a cigarety. A já bojoval sám se sebou Nakonec jsem při představě chuti cigarety prohrál. Ale byl to hrozný pocit, že budu prosit o bolest:

„Poníženě prosím o odměnu,“ vysoukal jsem ze sebe, zavřel oči a sevřel pěsti v očekávání bolesti. Ale netušil jsem, že mé trápení bude ještě umocněno. Žádný šok nepřišel a já v představě, že moje prosba byla zamítnuta, se uvolnil. A v té chvíli ta rána přišla. Opět výkřik a prudké cuknutí celým tělem. A následně pobavený smích mých mučitelů.

„Tak si posluž,“ pobídla mě smějící se Madam.

Vzal jsem si cigaretu a sáhl po zapalovači. A přišla další rána.

„I zapálení cigarety je odměna!“ poučila mě Madam. A mě znovu stálo velké přemáhání, než jsem znovu poprosil, což bylo samozřejmě provázeno dalším elektrošokem, tentokrát ale ihned.

Následující čas byl pro mne spojením velkého ponížení, velké bolesti a velkého přemáhání. Prosit sám o bolest a přitom si uvědomovat, že jsem slaboch, který o tu bolest prosí kvůli svým požitkům, mi docela nahlodalo sebevědomí. A k tomu si mí věznitelé mé trápení užívali a střídali dobu, po které mé prosbě vyhoví. Nakonec jsem směl vypít dvě skleničky whisky a vykouřit dvě cigarety. Vůbec jsem nevěděl, kolik elektrošoků jsem dostal. Musel jsem totiž po každém loku nebo popotáhnutí z cigarety vše položit na stůl nebo do popelníku.

„Tak Zuzano! Potřebuješ i nějaký pořádný pohyb a trénink v lodičkách nikdy neuškodí,“ prohlásila náhle Madam a hodila přede mne mé lodičky na vysokém podpatku. „Přezuj se a hezky nám tu na cestičce budeš promenovat jako na předváděcím molu. Ale tvé chyby budu opravovat pomocí psího obojku, nikoliv bičíkem.“

Když jsem se přezul, spoutala mi Madam ruce za zády a moji situaci ještě zhoršila. Vlastně poprvé jsem do úst dostal objemný kulovitý roubík, fixovaný řemenem kolem hlavy a na hlavu ještě gumovou kuklu, pouze s otvory pro oči a dvěma malými dírkami v oblasti nosních dírek. Bylo to nepříjemné. Od začátku se mi hůře dýchalo – pusou to nešlo díky masce a roubíku, a nosem jsem nasával vzduch pouze těmi malými otvory. Ale poslušně jsem přešel na své „předváděcí molo“ a začal s chůzí od budovy k vratům. Stále a stále. A k tomu jsem byl rychle ujištěn, že jsem pod neustálou kontrolou.

„Ta kolena propínat, chodidla klást před sebe a kontroluj si, ať se nehrbíš!“ instruovala mne Madam po několika metrech mé chůze, a své povely doprovodila třemi rychle za sebou následujícími elektrošoky, které mne málem srazily na zem. A potom jsem již jen chodil a snažil se dodržovat všechny instrukce. Po celém dnu jsem byl již velmi unavený, ale obrany nebylo. A i když Tomáš se smíchem konstatoval, že bych opravdu mohl dělat modelku, tak mne Madam občas, prý z preventivních důvodů, uštědřila další ránu elektřinou. Mezitím stále s Tomášem řešili tu výstavbu pergoly a mne až překvapilo, jak mne ponižuje, že si mne nevšímají a berou mne jen jako něco, co k jejich dvorku patří. Připadal jsem si, jako bych byl třeba vodotrysk.

Konečně mne Madam povolala, abych se postavil zpět před nimi:

„Tak Zuzano, doufáme, že oceňuješ, jaká privilegia dnes ve vězení máš. Mohla jsi kouřit, napít se alkoholu, mohla jsi normálně sedět, projít se a stále ještě jsi na čerstvém vzduchu a denním světle. Určitě nám budeš dlouho vděčná. A to tě dokonce na tom čerstvém vzduchu ještě necháme, aby tvůj zážitek byl ještě zvýrazněn. A můžeš být hrdá na to, že nám budeš dělat ozdobu při naší siestě.“

Vzhledem k tomu, že jsem v hlase Evot slyšel neskrývanou ironii, tušil jsem, že mému trápení ještě není konec. A současně s tím přišly dvě mé reakce, které mne přesvědčily o tom, že celé mé věznění splňuje to, co jsem od něj očekával. Dostal jsem erekci, ale začal jsem se těšit i na to, až budu v klidu „doma“ ve své cele.

Madam mi rozvázala ruce a nasadila mi na ně kožené manžety pro zavěšení. Odvedla mne ke zdi blízko vstupu do studia, kde byla na zdi zabudována konstrukce s elektricky ovládanou kladkou, kterých jsem si vlastně ani nevšiml. A já se během chvilky ocitl ve vzduchu pověšený za ruce. Jen mi ještě předtím vyměnila gumovou masku za škrabošku na oči a k mé úlevě mi vyndala i roubík z úst.

„V těch šatech, punčocháčích a lodičkách jsi opravdu moc hezká ozdoba,“ konstatovala Madam. „Jsem na tebe pyšná. Čekáme totiž ještě návštěvu truhláře a náš dvorek potřeboval trochu oživit. A určitě se ti bude líbit i tohle. A ne, aby ti spadly lodičky!“

Samozřejmě jsem dostal na kořen penisu další ránu pomocí elektrického obojku. A to, jak jsem se zazmítal v závěsu, vyvolalo smích Evot i Tomáše. Zůstal jsem bez dalších komentářů Madam nebo Tomáše viset. Oslepený a s vidinou toho, že mne určitě čekají další elektrošoky. Pověšený za ruce jsem nebyl poprvé a věděl jsem, že bolest v rukou a ramenou se bude zvětšovat, zasáhne i tělo a ztratím citlivost v rukou. A Madam nakonec ještě vymyslela zhoršení trápení.

„A abys vypadala dokonale, tak ještě budeš mít kotníky křížem! Holčičky přeci nemají roztažené nohy,“ poručila mi.

Kdo někdy visel za ruce, tak ví, že asi kvůli natažení svalů člověk automaticky visí s mírně roztaženýma nohama. A tuto polohu, která tělu trochu pomáhá, aby se adaptovalo, jsem musel porušit, a zkřížit kotníky. Znamenalo to pro mne, že jsem musel některé svaly napínat proti jejich přirozenosti a zvyšoval tak své trápení.

Nedlouho potom, co jsem byl pověšen, jsem slyšel vrznout dvířka a uslyšel mužský hlas:

„Nazdar sousedé! Proboha! Co to je?“

„Vždyť víš, čím se živím,“ smála se Madam. „Tak by tě to nemělo překvapovat. To je moje Zuzanka. A protože dnes byla poslušná, tak si užívá místo cely čerstvého vzduchu. Aspoň vidíš, jak využíváme kladku, kterou jsi nám nainstaloval.“

Další hovor probíhal nejprve vysvětlováním, proč tam visím a proč u Evot jsem. Cítil jsem se velmi ponížený, ale opět cítil i přes sešněrování přirození nastupující erekci. Madam nezapomínala občas vyslat elektrický impuls do mého přirození, takže jsem hovor „rušil“ výkřiky kvůli nečekané bolesti. Ale postupně hovor začal sklouzávat k budování pergoly. A já náhle ucítil, jak mi někdo roztáhl nohy a následně i přes punčocháče mi začal mačkat velmi silně má podvázaná varlata.

„Milá Zuzano, čeká tě posledních 15 minut pověšení a potom se vrátíš zpět na celu. Ale vyzkoušíme, zda jsi se opravdu za ty dva dny naučila poslušnosti. Na konci každé minuty pověšení požádáš o elektrický výboj. Bude velice záležet na tvém odhadu času. Když požádáš, tak potom se rozběhne další minuta. Takže čím kratší odhadneš minutu, tím víc elektrošoků dostaneš. A když tu minutu nestihneš, tak za odměnu dostaneš od obojku tři rány navíc. Tak se snaž. A jen pro doplnění – zvýšila jsem intenzitu výbojů, takže se máš na co těšit.“

Madam mi přestala drtit varlata, já přestal sténat a pomalu vstřebával rozkazy, které jsem dostal. A po krátké chvilce jsem uslyšel oznámení od Madam:

„První minuta začíná právě teď.“  

Zoufale jsem se snažil odpočítávat čas, abych to jednak stihl do minuty a na druhou stranu si nezkracoval čas mezi jednotlivými údery. Ponížení, bezmoc a očekávání bolesti u mne ale znovu vyvolalo erekci.

„Milostivá Paní, prosím o trest!“ vysoukal jsem ze sebe a následně jsem se neubránil výkřiku, protože Madam okamžitě reagovala.

„Máš hodně špatný odhad času,“ smála se. „Bylo to třicet vteřin. To tě asi čeká dvojnásobek šoků. A už ti běží další minuta.“

Ta čtvrthodina byla nekonečná, bolestivá a tím, že jsem musel žádat o trest, i velice ponižující. Třikrát jsem neodhadl, kdy minuta končí, a dostal návdavek dalších tří elektrických ran navíc. Společnost se velmi bavila, jak jsem i přes všechnu bolest pochopil, tak rány do mne chvíli vysílal i truhlář.